Oblomov

 Můj vztah k ruské klasice byl vždycky spíš odtažitý, literáty jsem pozorovala z uctivé vzdálenosti, s rozvahou, protože pardon, ale květinou neuhodíš, tisícistránkovými Bratry Karamazovými zabiješ. V povinné četbě jsem se jim vyhýbala obloukem a abych po nich sáhla dobrovolně? Pfff!
Ale pak přišlo trio ruských tiktokerů a jejich vtipná videa o Zločinu a trestu a ostatních klasikách mě zinfluencovaly natolik, že jsem si v antikvariátu objednala Annu Kareninu a Oblomova. Zatím co Anna čeká na poličce na svoji chvíli, s Oblomovem jsem prožila pěkných pár měsíců.

V Oblomovovi se totiž čas od času vidím- netečně leží na sofa, nemá chuť cokoli dělat, cokoli na svém životě měnit. Takový klasický třicátník, jen s tím rozdílem, že on má svého sluhu Zachara, který mu navlékne punčochy a donese umyvadlo. A jednou za čas přijede jeho nejlepší přítel Štolc, aby ho vytrhl z letargie a přinutil život žít a nenechat si ho proklouznout mezi prsty. 
Ačkoli se první třetinu knížky nepodíváme dál než do Oblomova pokoje a může se zdát, že děj nebude takřka žádný, později se dočkáme i akce a zvratů a v jistých pasážích bylo těžké přestat číst. Oblomov byl ukázkový zbytečný člověk, nešťastný ze všeho a hlavně ze sebe, chudák nevěděl jak z toho začarovaného kruhu ven, aniž by musel něco opravdu rozhodnout a podniknout. Jsem si jistá, že se v něm poznají i jiní a třeba vás tenhle příběh donutí zamyslet se nad sebou, svým životem a počínáním, jestli jen nemarníte nejlepší léta hádáním se Zacharem. Jak praví jeden komentář: "V každém z nás je trochu Oblomova a trochu Štolce. Je na nás, která stránka v nás převáží."

"Ale dny ubíhaly a léta plynula, chmýří se proměnilo v tvrdé vousy a zářivé oči ve dva kalné body, postava se zaoblila, vlasy začaly nelítostně vypadávat, uhodila třicítka. Oblomov však nepostoupil v žádném povolání o krok a pořád ještě stál na prahu své arén, na témž místě, kde byl před desíti lety."